(18) - Big Apple, Day 4
Čtvrtý den v New Yorku je za námi. Před námi poslední noc v tomto velkoměstě plném mrakodrapů, stálého houkání sirén nejrůznějších státních složek, neustálého provozu chodců vždy a všude, zpívajících hudebníků v metru i parku, podivných lidí černých, bílých a žlutých, hotelů, turistů a must-see atrakcí. O pocitech z NY bude až zítřejší zápis, proto budu dnes raději pokračovat ve stylu předchozích vyprávění a alespoň zhruba nastíním náš dnešní program, po kterém pro změnu Pája odpadla hned po vykoupání, třímá v rukou svůj kindle a vesele pochrupuje.
Ráno jsme začali brzkým vstáváním s tím, že budeme v 8,30 na kraji Central Parku, abychom zde absolvovali 3hodinou cyklotour. Bohužel už v 8,30 byla plná (ačkoliv začíná v 9,00). Inu, mít ji zadarmo v rámci New York Passu je výhodné. Navíc je sobota. Půjčili jsme si tedy kola bez průvodců a park si alespoň objeli kolem dokola. Nádhera! Central Park opravdu můžeme tomuto městu závidět. Nebýt ho, určitě by se tu lidé zbláznili. Naštěstí zde tuto oázu klidu mají a tak i my jsme tam mohli relaxovat. Po kolech nás měl čekat komplikovaný výlet do Queensu, což je městská část na východě města. Z jednoduchého plánu o dvou přestupech byla cesta, která zabrala přes 70 minut, protože jeden z našich páteřních spojů měl výluku. Doporučuji před cestováním metrem navštívit https://mta.info a zkontrolovat si dostupnost vašich spojů. Pro nás bylo občas těžké vyznat se i v plánku, který má běžně fungovat, natož ve výlukách.
Docestovali jsme do New York Hall Of Science. Nebudu dlouze popisovat, co všechno jsme tam viděli, ale bylo to příjemné odpolední kroužení halou plnou fyziky, chemie, kinetiky, astronomie, optických klamů a nejrůznějších efektů. Pro školy a rodiny s dětmi naprosto neodolatelné. Zejména sekce optických klamů byla hodně vymazlená a s Pájou jsme tam strávili nejvíce času. Cestou zpět po malém obědě jsme chtěli pokořit ostrov se Statue of Liberty (Sochou Svobody), ale díky výlukám a zdržení z toho bylo jen 90 minut metru a skutek utekl. Byli jsme z toho udolaní, protože nám chybělo jen pár minut na poslední trajekt v 15.30, ale nedalo se svítit. Náladu nám spravilo to, že po telefonickém rozhovoru s Top of the Rock nám dovolili dnes jít na západ slunce na druhý nejvyšší budovu v NY, nejvyšší z Rockefellerova komplexu. Díky včerejší bouřce jsme totiž na ni nevyrazili, ačkoliv jsme je měli předem koupené. Američané zde v New Yorku se stále snaží vyjít vstříc, pomáhají a jsou ochotní. Je to až překvapivé. Tady je otrávená recepční daleko méně pravděpodobná, než u nás.
Protože do večerního výletu na Top of the Rock bylo dost času, prošli jsme si ještě jednou krásný Central Park a došli do hotelu, kde jsme si jen krátce odpočinuli a vyrazili do Rockefellerova centra. Po asi 30 minutách jsme stanuli na vrcholku mrakodrapu. Výtah jel do 66 patra a další tři podlaží jsme vystoupali pěšky. Vyšlo na nás krásné místo na západní straně a tak jsme mohli pozorovat nádherný západ slunce nad New Jersey. Tolik lidské pýchy, monumentálních staveb a lidských životů na jednom místě sečteno a podtrženo, vynásobeno emocemi ze zapadajícího slunce nám ukázalo především jedno. Naši malost. Jeden každý z nás kolečko v ohromném soukolí světa. A i my, dvě malá kolečka jsme se kutálela/i po vrcholku mrakodrapu, ačkoliv jsme ještě nedávno byli tak malí, jako embrya v prvním stádiu, která jsme den předtím viděli na výstavě The Bodies….
