(30) - Stále v pohybu
Rád bych napsal, že odpočíváme a užíváme si krás Států. Rád bych napsal, že se občas nudíme a rád bych napsal, že práce je skvělá. Bohužel bych v ničem moc neměl pravdu. Dále popíšu, proč se již tak málo věnujeme zápisům a ozřejmím, kolik energie mě stojí, abych vůbec dokázal něco sesmolit...
Od té doby, co jsme opustili sklad plakátů, jsme každý den pracovali nejméně 15 hodin. Kromě prvního dne po opuštění skladu, kdy jsme 14 hodin jeli ze Stroudsburgu do Indianapolis jsme všechny další dny strávili naprosto stejným způsobem. Vstáváme nejdéle v 06:00 a do 06:45 se chystáme na sale. (rozuměn [sejl] = prodej). V 07:00 vyrážíme na sale, kde jsme v 8 hodin. Od 08:00 do 10:00 připravujeme sale. To je asi nejhorší část dne. Jsme unavení, nevyspalí a musíme vyložit 5 tun krabic plakátů, rámečků, nálepek, šátků a dalších materiálů a těžké booky (spousta černých svázaných desek velkého formátů s plakáty, které si lidé prohlíží, aby v nich našli ten správný). Po dvou hodinách, kdy jsme úplně špinaví, upocení a odření otevíráme kasu a jedeme sale do 16:00 nebo o hodinu či dvě déle. Po uzavření kasy následuje skládání do traku a úklid další dvě hodiny. Zbývá cesta do hotelu asi na hodinu. Po návratu v nějakých 19.00 - 20.00 nás čeká zhruba něco přes hodinu práce s počítáním kasy, uzávěrka a další administrativní nesmysly. Po deváté si můžeme dát malou večeři a jdeme dokoupit pár zásob do Wallmartu (obchoďák viz předchozí články). Večer balíme a připravujeme na další den. Okolo půlnoci hurá do postele a další den ráno opět před šestou.
Od zaměstnavatele bychom měli dostávat základní mzdu $350 na týden bez ohledu na počet dnů. To je základ, se kterým můžeme počítat. Dále máme pro každý den a každou školu nastavené "projections". To jsou čísla, která reprezentují, za kolik musíme ten den prodat. Např. na první univerzitě v Indianapolis jsme měli každý den prodat za asi $2500. Náš průměr byl $1250. Zaměstnavatel nám vyplatí k našim $350 týdně ještě 3% provizi z prodeje, pokud se dostaneme na alespoň 80% projections a vyplatím nám 6% provizi, pokud dosáhneme 100% projections. Tyto provize měly být naším hlavním zdrojem příjmu na pokrytí všech nákladů. Realita je taková, že projections jsou tak nesmyslně vysoké, že nejsme schopni je hitnout. Spousta plakátů, které lidé žádají, nám v krabicích chybí a tak jim je nemůžeme prodat, navíc čísla vychází ze starého systému účtování, kdy lidé procházeli krabice a na kasu si nosili rovnou plakáty. Na kase je pak člověk se skenerem jenom pípnul a účtoval. Protože ale firma neměla letos peníze na nakoupení speciálních krabic, ze kterých se plakáty braly a byly problémy se zloději, tak letos jsou všechny plakáty nastrkané v nesmyslných papírových krabicích a protože jeden člověk musí hlídat kasu, tak vytahovat je z krabic musí ten druhý. Máme tu mít 1500 plakátů, ze kterých lidé vybírají. Máme asi 800 velkých Large plakátů, další stovky tenkých vysokých thinů, 300 speciálních filmových plakátů a další krabice s malými formáty. Vytahování plakátů je velmi zdlouhavé a navíc v krabicích spousta plakátů chybí. Celý systém nám tedy v podstatě neumožňuje dosáhnout na jakékoliv provize z prodeje a musíme se spokojit s $350 týdně, což je ale velmi obtížné, protože s vědomím, že za tento týden udělám 96 hodin, poruším předpisy na povolené množství hodin práce řízení vozidla a práce, nevyspím se a dostanu za to $350 se mi těžce usíná. Mzda $3,64 za hodinu je polovina minimální povolené mzdy ve Spojených Státech. Navíc se opravdu neflákáme.
První 4 dny jsme byli na Butler University v Indianapolis. Zde jsme měli venkovní prodeje. Dvakrát jsme zmokli a nepodařilo se nám zachránit některé plakáty, protože v bedně, kde měly být všechny plachty, byly jenom dvě malé. Nakládání a vykládání bylo hodně nepohodlné a hodně pracné. Celkově ten prodej byl jedním slovem "napytel." Navíc díky zmatkům ve skladu při našem odjezdu nemáme řadu věcí, které bychom potřebovali. Zejména spoustu plakát, takže ztrácíme zákazníky.
Dnešek jsme strávili na prodeji v Thomas Moore College, Crestview Hill - Cincinnati ve státě Kentucky. Měli jsme to tam 2 hodiny jízdy a zpátky dvě hodiny, takže celý den se o další dvě hodiny prodloužil. Prodej byl vnitřní a pro změnu nebyl do budovy vůbec žádný dobrý přístup, takže jsme spoustu věcí museli tahat ručně po schodech a namohli použít naše vozíky, které máme ve vleku na transport materiálu. Nakonec se nám povedlo přemluvit nějaké hlídače a pustili nás na nakládací rampu pro zásobování a tak jsme se relativně dostali, i když naše vozíky byly moc velké. Přeskládávali jsme tedy naše materiály na jejich košíky. Večer opět naložení traku a cesta domů. 14 hodin jako vyšitých.
Zítra nás čeká to samé v bledě modrém. Jedeme do St Joseph's College, 1498 South College Avenue, Rensselaer. Je to sice ve státě Indiana, ale také to máme 2 hodiny cesty tam a dvě zpátky a v poznámkách ke škole máme napsáno, že tam bývají komplikace se zástupcem školy, kterého potřebujeme kontaktovat vždy pár dní předem a domluvit se, aby nás vůbec pustil do prostor. Poslední dva dny jsme mu volali xkrát a nechali mu i zprávy ve hlasové schránce, ale vůbec se neozval. Na naši urgenci u nás v office, že se nám neozývají, jsme nedostali odpověď. Doufám, že zítřejší vstávání v 5.45 a následná cesta přes půlku státu, abychom měli před prodejem alespoň 2 hodiny na vyložení náklaďáků a přípravu prodeje, nebude zbytečné.
První rozumný odpočinek bychom snad mohli mít pozítří. Držte nám palce.