(31) - Pořád se něco děje.
Zatímco je Pája už hodinku tuhá, využiji opět toho, že mi zbyla trocha energie a podělím se s vámi o zdejší dění. V úterý jsme skončili prodej na Butler university a oddechli si, ve středu jsme prodávali Thomas Moore College, Crestview Hill a čtvrtek byl ve znamení St Joseph´s College.
St Joseph´s College.
Tato škola nás přivítala sice nejprve nemile, ale vše se v dobré obrátilo. Ten den se toho stalo více, tak popořadě. Náš prodej měl začít v 10.00. To je vcelku dost brzy, osvětlím proč. St Joseph's College leží severně od Indianapolis v malém neznámém městečku Rensselaer. Jsou to dvě hodinky cesty po dálnici. Na přípravu prodeje je třeba mít alespoň 120 minut, což znamená být tam v 8.00 PM. To také znamená vyrazit v 5.45 PM na cestu a doufat, že se nic nepokazí. To také znamená v 5.00 vstávat. Po předchozím dni, který byl to samé v bleděmodrém, jen na jih, a v posteli jsme byli někdy po půlnoci, se nám do toho nechtělo, ale nebyla volba. Cestou jsem si musel na benzínce odpočinout již po hodině jízdy, protože se mi opravdu zavíraly oči, a koupil jsem si Tornado. Kafe v půllitrovém kelímku, které mě dostatečně probudilo. Pája si ho také dala, ale bylo na ni tak silné, že jsem chvíli myslel, že budu volat 911 (čti 155). Po příjezdu na univerzitu nás tam nejprve nechtěli pustit, protože měli v papírech napsáno, že to má být až další den, ale po vyjednávání, telefonování a ztracené 3/4 hodině se nám povedlo zacouvat k zásobovací rampě a začít se stěhovat do nejluxusnější místnosti, jakou jsme doposud měli. Přístup zásobovacím výtahem, rampa (škoda jen že o 30 nižší než podlaha nákladního prostoru), spoustu stolů, elektřina, blízké Sodexo. Navíc byli tamější administrativní brouci milí a nechali nás všude rozvěsit reklamu a šipky, takže jsme nakonec měli i nějaký ten odbyt. Prodej proběhl dobře, ale když jsme chtěli v avizovaných 6 hodin končit, stalo se něco, co byste neřekli. Bylo 5.55 a já jsem, jako obvykle, vyzýval všechny k posledním objednávkám, protože zavíráme krám. Přišli ke mně dva studenti a zeptali se mě: „Proč už zavíráte?“ a já na to: „To víte, vše hezké jednou končí, i prodej plakátu. Navíc to je všude napsáno, že máme do šesti…“ „Ale ono je teprve 5, ještě byste měli prodávat?“ Podíval jsem se na své hodinky a říkaly šest. Podíval jsem se na jeho hodinky, říkaly pět. Brzy se to vyjasnilo. Sice jsme nevyjeli ze státu Indiana, ale městečko a jeho blízké okolí již se cítí patřit k Chicagu a tak si řídí čas podle něj, bylo tedy o hodinu méně, než jsme mysleli. Nebyli jsme schopni slova, protože jsme byli po celém dni, ale zejména týdnu, tak vyčerpaní, že jen vidina postele nás hnala dál. I svolili jsme a prodávali další hodinu.
Zasloužený víkend a nedělní překvapení
Ze St Joseph´s College jsme pohodlně docestovali zpět do hotelu v Indianapolis, protože další prodej nás čeká až v pondělí. Zpáteční cestu, stejně jako z Thomas Moore College, odřídila Pája a já si tak mohl příjemně dáchnout. V pátek večer se pak nestalo nic. Spočítali jsme kasu a padli za vlast. Resp. padli za firmu. V pátek se nám povedlo najít banku, uložit tam peníze z celého týdne prodejů, vyšťourali jsme sběrné místo UPS a odeslali jsme všechny doklady a nakoupili jsme ve Wallmartu nějaké zásoby, pracovní rukavice a pár věcí, které byly třeba. Jinak jsme celý den spali, spali a spali. Po 7 dnech, ve kterých jsme odpracovali 98 hodin, ani nic moc jiného nešlo dělat. Sobota byla ve znamení dalšího odpočinku, nějaký čas jsme věnovali opravám materiálu, který používáme při prodejích, sledování Dextera (seriál o sériovém vrahovi). Nejlepší zážitek celého víkendu byl sobotní oběd. Odpoledni jsme si museli udělat výlet do Tmobile, abychom si předplatili účet na další měsíc a tak jsme našli asi 8 mil vzdálenou prodejnu ve velkém obchodním centru. Slečna v Tmobile nám na náš dotaz poradila italskou restauraci a bylo jasno. Po měsíci jsme jedli poprvé příborem a z talíře. Byl to krásný, doslova báječný pocit. Já si dal dobrou domácí polévku, ke které jsem dostal i domácí bylinkovou veku a Pája se předkrmu zdržela. K hlavnímu jídlu jsme si užili kuřecí plátek s bramborem (Pája) a boloňské špagety (já). Zajímavostí nechť pro Evropana jest, že nápoj, jako např. Coca-Cola apod. zde platíte jenom jednou a pak vám ho celou dobu již jen zdarma dolévají. Voda je automaticky k pití zdarma po celou dobu návštěvy restauračního zařízení. Jak krásné. Bezedný kelímek jsem znal jen z Ikey a z KFC. V sobotu jsme si dali nejen dobrý oběd, ale i večeři ve Steak n´Shake, kde nás navíc nalákali na snídani „Jakékoliv množství palačinek za $3,99.“ Chtěli jsme je otestovat a tak se pokusili přivstat si na ní (byla od 6:00 do 11:00), ale vstali jsme v 10:30 a doběhli tam jen tak tak na čas, takže jsme se staženými žaludky zvládli jen pár palačinek. Vcelku na nás vydělali :-D. Odpoledne jsme chtěli strávit procházkou v parku. Nevěřili byste, jak je těžké najít v Indianapolis park. Najeli jsme 40 mil, použili mapu i google, ale rozumný park, kam by se zadarmo dalo jít, jsme jednoduše nenašli. Doufali jsme tedy, že naši náladu zachrání sklenice poctivého Pilsneru, který se na nás ve zdejším Wallmartu již několikrát usmíval z balení po 8 lahvích, ale ke vší smůle ve státě Indiana platí zákon, který zakazuje jakýkoliv prodej alkoholických nápojů v neděli. Naše zklamání bylo děsivé a já byl tak konsternován, že jsem nebyl schopen slova. No, koupili jsme si alespoň rajčata :-D. Nedělní večer pak patřil opět opravám krabic s plakáty a přípravám na zítřejší prodej. Nu a teď jsou dvě hodiny v noci a zítra v 7:30 musíme být naklusaní a s úsměvem na University of Indianapolis. Přejte nám tedy štěstí a spokojené zákazníky…
Závěrem 4 fotografie:
- Bouchl jsem se do hlavy a bolelo to.
- Pája má tak ráda Dunkin Donuts, že si je i fotí
- Cestování nad ránem má krásné barvy
- Pohled na Indianapolis z dálnice
Přání hezkého dne často zní jako: Have a nice day! V těchto končinách nám ale skoro nikdo neřekl jinak, než : Have a good one. Proto i já vás na závěr tohoto příspěvku zdravím:
Have a good one!